Knihy film, divadlo a muzikál

Kniha se zabývá internací biskupů římskokatolické církve Josefa Hloucha a Karla Skoupého v době komunistického režimu v Československu, v letech 1949–1968.

Kniha o tom, jak se ekologie vrací ke svým základům, o novém vztahu lidí a zvířat a také o tom, jak internet, k tomu může být velmi velmi užitečný (a jak se to celé děje).

Výklad práva je nedílnou součástí mechanismu fungování práva.

Druhý svazek z rozsáhlého monografického projektu věnovaného tvorbě a životu jednoho z nejuznávanějších současných českých malířů představuje Zdeňka Sýkoru jako umělce schopného přesně formulovat odpovědi na otázky, týkající se jeho práce.

Caragialova vrcholná komedie Ztracený dopis (1884) je dodnes uváděna na rumunských i zahraničních scénách. Odehrává se začátkem 80. let v rumunském provinčním městečku, ale celkový smysl toto vymezení daleko přesahuje.

Plešatá zpěvačka s podtitulem Antihra byla v době svého vzniku objevem. Jde o první Ionescovu divadelní hru, která zároveň otevírá cestu dalším tvůrcům tzv. absurdního divadla. Patří mezi nejvýznamnější literární a dramatická díla dvacátého století.

Monografie Iren Stehli (* 1953 v Curychu, v letech 1974–79 vystudovala FAMU v Praze) představuje autorčinu volnou tvorbu z let 1973–2001. Její fotografie hovoří o české skutečnosti, nejsou ovlivňovány žádnými současnými uměleckými proudy.

Najnovšia kniha švajčiarsko-slovenskej spisovateľky a novinárky Ireny Brežnej prináša výber esejí, próz a reportáží z rokov 1981 až 2017. Písanie švajčiarsko-slovenskej spisovateľky a novinárky Ireny Brežnej formovala zlomová skúsenosť emigrácie v roku 1968.

Věnováno všem zaměstnancům druhé kategorie (ZDK), kteří dělají v divadle maximum pro to, aby zaměstnanci první kategorie (ZPK) mohli hrát.

Autorka se na stránkách připravované knihy ohlíží za posledními pěti šesti roky své práce, v rámci níž systematicky sledovala novinky a události ve francouzské společnosti, zvláště pak v kultuře a literatuře.

Za vznikem knihy stála řada různorodých nebo stále se opakujících otázek, které se na Vladimíra Kafku snesly po vydání knihy Život naživo a jež nebylo možné při sebevětší vůli zodpovědět.

Kniha je příspěvkem k současné debatě o hraném filmu jako médiu kulturně zprostředkované paměti. Autorka nahlíží filmy jako díla, která nabízejí jednak obraz éry, v níž byla vytvořena, jednak obrazy uplynulých událostí, k nimž se vztahuje jejich děj.