Knihy kultura a dějiny umění

Kolektiv historiků umění z Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR přináší ucelený pohled na příběh barokního stavitelství v Čechách a shrnuje výsledky dosavadního bádání do velkoryse koncipované monografie.
Autoři se věnují nejen tvorbě špičkových architektů.

Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv.

Konečnost patří mezi výrazné motivy soudobého myšlení i ústřední témata Pavla Kouby.

„Jako i v jiných oborech antiky, stojíme také zde nad troskami, a jediná cesta, kterou si lze vyvolati alespoň stín dávného umění básníkova, jest pokus o rekonstrukci.

Sokolové v úboru antických Řeků soupeří roku 1912 s Peršany u Marathónu na letenském sletišti.

Odysseus v básni Josefa Lederera doznává: „Nad vesly druzi mluví o domovu / Já vymyslel jim Ithaku“. Tento verš předznamenává téma celé knihy, kterým je recepce antické mytologie v českém prostředí od středověku až po 20. století.

Jakub Češka ve svém uvažování o literatuře setrvává v inspirativním myšlenkovém ovzduší tvůrců, jakými jsou především Milan Kundera a Bohumil Hrabal. Každý ze spisovatelů představuje bohatě rozvinuté literární gesto.

První komplexní pojednání tvůrčích postupů celého díla Milana Kundery V interpretacích díla Milana Kundery badatelé upínají pozornost především k jeho románové tvorbě.

Kniha předkládá komentovaný výbor textů věnujících se z různých perspektiv problematice individualismu. Každá z kapitol pojednává o jednom vybraném autorovi.

Kniha se nejprve pokouší vymezit metodologické principy Nietzschova zkoumání těla a tělesnosti prostřednictvím pojmu fyziopsychogie (Physio-Psychologie). Jedná se o specifický způsob chápání morálních soudů jako symptomů tělesných stavů.

Článková bibliografie představuje časopis Dialog, který vycházel ve dvou etapách: od dubna 1966 do srpna 1969, kdy bylo vydávání časopisu zastaveno, a v letech 1990–1992.

Moderní společnost poesii nepotřebuje. Na rozdíl od vůdčích duchů evropských avantgard nereagovali na tuto skutečnost angloameričtí radikální modernisté destruktivně. Modernistická poetika představuje ambiciózní pokus vyrovnat se s moderností světa – s modernitou. T. S.