Dvojice Bondyho původně samostatných prací, které však byly napsány v časové následnosti, v letech 1982 a 1983, vyšly samostatně několikrát v samizdatu a obě pak ještě v 80. letech i tiskem na stránkách Tigridova exilového časopisu Svědectví. Próza Nový věk patří do řady Bondyho kvazihistorických novel a povídek, společně např. s Mníškem (1975), Gottschalkem (1988), Hattonem (1991) či Severinem (1995): na půdorysu faktografie o židovské šabatiánské herezi ze 17. století rozehrává autor jedno ze svých podobenství o (ne)možnosti společenské změny, o naději a o víře. Nepovídka je poměrně rozsáhlý prozaický text, v němž se velmi zábavně mísí prvky science-fiction, antiutopie a filosofického traktátu; konkrétní, ale i poněkud autokarikaturní podobu zde získává Bondyho filosofický postulát vytvoření „artificiálních bytostí“ budoucnosti. Obě dvě prózy vycházejí knižně podruhé, ale poprvé v textově revidované podobě, která je výsledkem editorovy práce se všemi dosavadními, tedy i samizdatovými vydáními a rovněž s rukopisy.