Poezie

Sbírka Odejít po špičkách je pátou básnickou knihou básnířky, prozaičky a překladatelky z angličtiny Věry Borské (1935). Skládá se ze tří oddílů obsahujících básně retro z období kolem přelomu tisíciletí i ty o něco mladší – staronové a nové – ze současné doby.

Sbírku Slova, co chodí o hůlce tvoří básně vycházející z osobního prožitku a jsou doplněny lyrickými texty, reflektujícími téma stáří a mládí, života na venkově a vlastní tvorby. Zachycují také autorčin vnitřní vztah s Bohem, probíhající v neumlkajícím dialogu.

Ve sbírce Vztahy v C dur se Věra Borská vrací do situací prožívaných s nejbližšími lidmi. Obrací se také ke svým přátelům a místům, kam patří – oslovuje rodný dům, řeku, podél které kdysi vandrovala, krajinu.

Dvojjazyčné vydání zpřístupňuje českému čtenáři poprvé francouzsky napsané básnické prózy Masožravé portréty (Portraits carnivores, Le Nyctalope, 1982), jež doplňuje autorčin vlastní komentář Une langue plurielle (Pomnožný jazyk), napsaný v roce 1988.

Druhá básnická sbírka známé prozaičky, obsahující verše z vydané sbírky Inkoustové pádlo i z nevydaného rukopisu pozdějších básní je letmým nahlédnutím do hloubky času, který své příběhy uzavřel.

Třetí sbírka laureátky Ceny Jiřího Ortena Věry Rosí opouští znělkovou formu předchozí básnické knihy a jako by se obloukem vracela k prvotině Holý bílý kmen.

Po dvou vydaných sbírkách Oblásky (2008) a Intimyty (2011) se Tereza Ješátková vrací s poezií z let 2012–2023, pohrává si s hranicí mezi intimním a veřejným, mezi vyslovitelným a mlčením.

V básnickém debutu Veroniky Riedlbauchové Noc bez hlavy, který vznikal v letech 2011–2012, se prolínají dvě linie: tou první je autenticita a reflexe životního prožitku, leckdy až deníkově podaná, ale plná obrazivých detailů.

Výbor z díla – pozůstalosti – lékařky, matky, básnířky…

Za Janem Palachem trochu v pozornosti veřejnosti zaostává Jan Zajíc, který skonal stejnou smrtí jen o měsíc později.

Kniha veršů je prvotinou plzeňského autora.

Sbírka básní. Vlastním nákladem autora.