Günter Grass

Poslední kniha, kterou Günter Grass dopsal a sám ještě připravil do tisku, vyšla několik měsíců po jeho smrti († 13. dubna 2015) a je vskutku důstojným „kšaftem“ — loučením se světem, s literaturou, a především se životem.

Günter Grass předložil na prahu osmdesátky autobiografii, která je — jak u tohoto rozeného fabulátora není ani jinak představitelné — umělecky komponována a stylizována a neustále osciluje na hranici autentického dokumentu a fikce.

Zápletka románu, odehrávajícího se převážně v roce 1967, spočívá na typicky grassovském groteskně-drastickém nápadu: gymnazista Scherbaum chce před berlínským hotelem Kempinski veřejně upálit svého jezevčíka, aby šokoval a vyburcoval saturovanou konzumní společnost.

Nevyčerpatelnou fabulační vynalézavostí, širokou škálou jazykových a stylistických prostředků i hlavním dějištěm navazuje román, vydaný roku 1977, na „gdaňskou trilogii“ z přelomu 50. a 60. let (Plechový bubínek, Kočka a myš, Psí roky).

Novela Kočka a myš (1961) je druhým dílem a svorníkem Grassovy Gdaňské trilogie, jejíž krajní pilíře tvoří velké romány Plechový bubínek (1959) a Psí roky (1963).

Další svazek ze Spisů Güntera Grasse je stylizován jako kritické vzpomínání osmi vypravěčových dospělých dětí (pocházejících od čtyř matek) na ne vždy lehké dětství s otcem – slavným spisovatelem, pro nějž bylo dílo vždy důležitější než rodina.

Děj povídky se odehrává v roce 1647 poblíž Osnabrücku, kde se právě dojednávají podmínky míru, který vešel do dějin jako mír vestfálský.

Satirická próza Žabí lamento o Německo-polské hřbitovní společnosti se odehrává na přelomu 80. a 90. let 20. století. V roce 2005 podle této knihy natočil režisér Robert Glinski stejnojmenný film.

Günter Grass (1927–2015), německý spisovatel, sochař a výtvarník, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), napsal Živé sochy v srpnu 2003.