Gill Sims

Máma Vánoce vždycky milovala. Co na tom, že se během nich děti pravidelně mění v démony, pach spálené večeře zasmradí celý dům a jedovaté poznámky tetičky Louisy dohánějí ke skleničce i zapřisáhlé abstinenty.

Naše hrdinka je manželkou a matkou tak dlouho, že už neví, jak dál. I když se opravdu snaží, její milované dětičky pořád netuší, co je to koš na prádlo, a nejsou ochotné místo řvaní: „Mami, já to nemůžu najít!“ zvednout svoje líné zadky a začít samy hledat.

Máma slaví devětatřicáté narozeniny. Před sebou má vidinu hrozivé budoucnosti plnou lidí, kteří ji zvou na kurzy jógy a večírky, kde každý prohlašuje, že se „líznul“ po skleničce vína.

Mámina sladká děťátka dospěla do klátících se teenagerů a místo dohadů, kdo by vyhrál v souboji mezi dračím jezevcem a ninja koněm, tráví noci na Snapchatu a dorozumívají se výhradně posunky a vrčením.

Ellen vždy milovala Vianoce. Jasné, nebývali práve podľa jej predstáv, deti sa zmenili na malých démonov, večera sa pripálila a správanie tety Louisy ju obvykle prinútilo siahnuť po fakt veľkom pohári niečoho silného. No tento rok budú Vianoce DOKONALÉ!

Ellen je matkou už tak dlho, že sa cíti trochu stratená. Deti vyrástli a tvária sa ako dospelí.

Děti už úplně zdivočely, dům vypadá jako po výbuchu a manžel nikdy není doma. Jako by toho nebylo málo, máma si našla novou výzvu – práci v kolektivu plném mladých a nadějných lidí.

Máma slaví devětatřicáté narozeniny. Před sebou má vidinu hrozivé budoucnosti plnou lidí, kteří ji zvou na kurzy jógy a večírky, kde každý prohlašuje, že se „líznul“ po skleničce vína.

Otázka není, jestli Claire potřebuje skleničku. Otázka je, jestli existuje dost velká sklenička. Manžel jí zahnul s nejlepší kamarádkou. Děti na ni volají sociálku, kdykoliv jim dá k večeři zeleninu.

Otázka nie je, či Claire potrebuje pohárik. Otázka je, či pre ňu existuje dosť veľký pohár. Manžel jej zahol s najlepšou kamarátkou. Deti na ňu volajú sociálku, vždy keď ich chce nakŕmiť brokolicou. Našťastie však má kamarátky, ktoré spája náklonnosť k tekutej terapii.

Family begins with a capital eff. I’m wondering how many more f*cking ‘phases’ I have to endure before my children become civilised and functioning members of society? It seems like people have been telling me ‘it’s just a phase!’ for the last fifteen bloody years.