Grivel

Grivel S.r.l vyrábí horolezecké vybavení od roku 1818. Firma tedy existuje již 190 let. Sídlo má v Courmayeur, na úpatí nejvyšší hory v Alpách, Mont Blancu. Grivel je považován za jednu z nejlepších značek horolezeckého vybavení. Stojí v čele světového žebříčku výrobců maček a figuruje také mezi nejlepšími výrobci cepínů. **Mačky** Když firma Grivel před více než 80 lety na základě návrhů Oskara Eckensteina vynalezla první moderní mačky na světě a zahájila jejich výrobu, vyráběla je z nejkvalitnější oceli, která byla k dostání. Pracovníci rozřezali staré kolejnice, znovu je rozžhavili a ručně vykovali. Výrobní procesy se nyní zmodernizovaly a k dostání je ještě kvalitnější ocel. Mačky samotné se, co se týče designu a fungování, příliš nezměnily, s výjimkou historického vynálezu Laurenta Grivela z roku 1932 – dvanácti hrotých maček. Ocel, kterou Grivel pro výrobu maček využívá dnes, je mnohem tvrdší než dříve. To bylo dáno přechodem k takřka bezvýhradnému používání předních hrotů. Tvrdší ocel vytváří pod nohama pevnou strukturu, která mnohem efektivněji proniká ledem a nemusí se tak často brousit. Nevýhodou je, že má na kameni občas větší tendenci sklouznout než měkčí ocel a že se snáze zlomí. Dnes začínáme s 3 mm tlustými pásy železa, které kupujeme už popuštěné, tedy kontrolovaně zahřáté a poté pomalu zchlazené, díky čemuž je dostatečně měkké a lze je dobře zpracovat. Tento konkrétní materiál jsme si vybrali, protože je velice pevné, začne se lámat až při mnohem nižších teplotách (- 20 °C) než normální ocel, která touto změnou prochází již při –5 °C, a protože se svým složením blíží nerezové oceli, méně podléhá korozi. Tato řada maček využívá novou technologii, která je v této době pro Grivel exkluzivní a které se říká “3 Dimensional Relief Stamping (3DRS)”; tento proces zvyšuje odolnost a pevnost, nejen rámu maček, ale také každého jednotlivého bodu. **Cepíny** Na začátku 19. století začala rodina Grivelů, kovářů z Courmayeur, ze své malé továrny na úpatí Mont Blancu aktivně utvářet historii alpinismu. Grivelové, rodina Walser původu, si už vydobyla skvělou reputaci v oblasti zpracování kovů díky své výrobě zemědělského načiní v oblasti, jež vešla ve známost jako Les Forges. Tato část Cormayeur nese to samé jméno i dnes. Jelikož továrnu cestou do hor míjelo mnoho alpinistů, začala v ní probíhat důležitá výměna nápadů. Jako odpověď na požadavky hor i horolezců provedli Grivelové několik úprav na normálním pracovním cepínu. Tak se , aniž by měl svého vynálezce, zrodil „piolet“. Hlavice těchto cepínů byly ručně kované z nejkvalitnější dostupné oceli, tepelně ošetřené, aby byly odolnější, a byla z nich odstraněna struska pomocí vodou poháněného otáčivého sudu. Hlavice byly poté vyleštěny a nasazeny na pevné jasanové násady. Požadavky hor se za posledních sto let poněkud změnily a moderní cepíny tyto změny reflektují, ale základní myšlenka tohoto nástroje zůstává stejná. Grivel před několika lety „znovuobjevil“ kování jakožto proces pro výrobu moderních cepínů. Stroje nahradily kovářovy silné sukovité ruce, ale s týmiž výsledky. Ocelová vlákna jsou jednotně uspořádána, aby zajistila maximální možnou pevnost konkrétní tloušťky, hlavice sestávají z jednoho kusu oceli (narozdíl od hlavic svařených z několika kusů) a tyto nástroje jsou esteticky velice příjemné, jak na pohled tak při použití. **Alpenland** Alpenland je jméno, které dali Němci části Evropy obklopující Alpy: 22 000 kilometrům čtverečním, obydleným zhruba 18 miliony obyvatel. Celá oblast pokrývá okolo 2 % celkové plochy Evropy a zahrnuje území patřící sedmi různým zemím: Rakousku 28 %, Itálii 26 %, Francii 25 %, Švýcarsku 13 %, Německu 3 %, Slovinsku 3 %, a Lichtenštějnsku 2 %. Naleznete tu 82 hor, jejichž výška překračuje 4000 metrů. První stopy lidí v Alpách pocházejí z období před necelými 1000 lety: plošiny Vercours ve Francii, Coira ve Švýcarsku a Monefenera v ústí údolí Sesie v Itálii. Doba ledová v pleistocénu prakticky zamezila veškerým pokusům o osídlení až do čtvrtého a posledního glaciálu - „würmského“ - před 8-12 000 lety, kdy se v Alpách znovu objevili lidé, tedy lovci druhu Homo sapiens. Alpenland svou vlastní specifickou kulturu rozvíjel po celá staletí, během nichž se adaptoval na problémy způsobené výškou, chladem a sněhem, které obyvatele hor trápily. Po celá staletí Evropa, kolébka západní kultury, tento svůj horský pupek ignorovala, považujíc jej za překážku při cestování z jednoho místa na druhé. Osvícenství a Romantismus tento postoj radikálně změnily, neboť se vzdálené vrcholy a děsivé propasti staly místy zosobňujícímí krásu a volnost. Právě tehdy se zrodil alpinismus, jehož jméno je od Alp přímo odvozeno, a právě zde, v Alpách, chceme zůstat, udržet své tradice a zůstat v kontaktu s horami a lidmi, kteří je vyzývají na souboj. Výhodné ekonomické podmínky však v žádném případě nemohou sloužit jako omluva pro zničení zkušenosti, která byla vytvářena pozvolna, vyživována zasněženými vrcholky a po celé generace utvářena rukama a rozumem lidí. Lidí, jejichž první myšlenky po ránu zalétaly do hor a jejichž poslední myšlenky před spaním se věnovaly nástrojům, které by jim ty hory pomohly skolit: svou duši nemůžeme zaprodat zisku, ani o ni přijít tím, že ji přestěhujeme do jiné země. Plně si uvědomujeme, že svou duši nemůžeme přemístit někam, kde není vidět Mont Blanc, kde lidé, jež potkáte, nerozumí problémům života v horách a lezení považují za ztrátu času. Určitě není žádné jiné místo, kde by bylo možné vyrábět takto inspirativní nástroje, a kde nás pokrok může dovést k dalším výzvám. **Etika** Historie světa se nachází těsně před bodem obratu. Člověk si musí zvolit svou budoucnost. Jak začíná být svět čím dál více vzájemně propojený a křehký, čelí naše budoucnost velkým rizikům, ale má také velký potenciál. Abychom mohli pokračovat dál, musíme uznat, dokonce i když vezmeme v úvahu ohromnou diverzitu kultur a životních forem, že jsme všichni součástí jedné rodiny a globální komunity se společným osudem. Musíme se sjednotit, abychom vytvořili udržitelnou společnost, založenou na úctě k přírodě a lidským právům, na ekonomické spravedlnosti a mírumilovné kultuře. To vyžaduje obrovskou duševní a emoční proměnu. Je třeba nová vize toho, co znamená celosvětová vzájemná závislost a univerzální zodpovědnost. Musíme svou představivost využít k tomu, abychom rozvinuli a uskutečnili vizi trvale udržitelného způsobu života na lokální, regionální, národní i celosvětové úrovni. Rozdíly mezi našimi kulturami jsou jen bezcenné dědictví a každá kultura si najde vlastní způsob, jak tuto svou vizi vyjádřit. Život často přináší napětí mezi důležitými hodnotami a následná obtížná rozhodnutí. Musíme nicméně najít způsob, jak diverzitu sladit do jednoty, práva na svobodu a krátkodobých cílů, které se budou týkat obecného blaha a přinesou dlouhodobé výsledky. Každý jednotlivec, rodina, organizace, podnik a vláda hraje klíčovou roli. Apelujeme na umění, vědu, vzdělávací instituce, média, nevládní organizace a vlády, aby předvedly kreativní vedení. Svou dobu bychom si měli zapamatovat jako dobu opětovného probuzení úcty k životu, vážných kroků směrem k trvalé udržitelnosti, zvýšení boje o spravedlnost a mír a pro radostnou oslavu života. **Zápustkové kování** Je také třeba zapamatovat si, že některé technologie jsou, pokud jde o dosažení nejlepších možných technických vlastností, neporazitelné: kování při vysokých teplotách je v tomto případě typickým příkladem. Když Oskar Eckenstein, slavný vynálezce maček, roku 1909 vstoupil do zakouřené dílny rodiny Grivelů v 'Les Forges' v Courmayeur, byla už tato rodina mezi alpinisty proslulá svými kvalitními cepíny. Podle tohoto příběhu starý Henry, kontroverzní muž, připravený ke všem špatnostem, dokázal i ty nejváhavější klienty přesvědčit o pevnosti svých nástrojů tím, že jimi udeřil do obrovského kusu žuly, který stál před dílnou. Z čeho však tato síla a hlavně to sebevědomí pramenily? Právě z techniky zápustkového kování, té samé, kterou byly vyrobeny meče z Damašku a z Toleda, celosvětově proslulé svou nadprůměrnou pevností. Ocel nemusí být chladná a homogenní, jak jí obvykle připisujeme, ale může se namísto toho skládat ze skupin molekulárních řetězců, které se seřadí a rozmístí podle siločar, které určují pevnost kusu „železa“. Trochu se to podobá vláknům ve dřevě, která často sledujeme a vybíráme podle jejich přirozeného uspořádání, aby vydržela co nejvíce. Obrovskou výhodou oceli je, že se dá tvarovat, jak chceme, pokud ji zahřejeme „do červena“ (okolo 950 °C). V tomto bodě ji lze kováním upravit tak, že její vlákna uspořádáme podle siločar. Díky tomu získáme maximální pevnost ve směru, který chceme: například podél špice cepínu. Abychom to shrnuli: vlákna v oceli mají své vnitřní nahodilé uspořádání a lze je seřadit libovolným směrem, pokud je ocel zahřátá na určitou teplotu a poté 'vyžehlena' kováním, které ji přinutí přijmout požadované uspořádání. Tato operace, následovaná tepelnou úpravou (dříve známou jako 'tempering'), která permanentně zafixuje vnitřní strukturu, je známá jako 'kování při vysokých teplotách'. Právě takto získáte nejlepší vlastnosti a požadovaný tvar oceli. Žádný jiný proces je ještě nikdy nepředčil, a asi ani nepředčí: zeptejte se odborníků v oboru metalurgie – jistě vám to potvrdí.