Proskurník lékařský kořen (Český text na obalech) Složení: Althaeae officinalis radix. Nařízením EU je zakázáno uvádět na obalu výrobku jakékoliv zdravotní účinky. Více informací o zdravotních účincích byliny najdete v našem herbáři. VIZ ZDE: http://herbar.milota.com/…ik-koren-50g . Droga obsahuje velice hodnotný sliz, škrobové látky, glukózu, asparagin, betain, pektiny, flavonoidy, minerální látky, organické kyseliny, stopy silice a další účinné látky. Proskurníkový sirup: pomletý (práškový) kořen povaříme ve vodě( 1 hod), smícháme s medem a pomerančovou šťávou a řádně promícháme. Dostaneme lahodně chutnající a velice účinný sirup. Ze slizových drog má ibišek nejmohutnější působení, srovnatelné jedině s kostivalem. Užívání: macerát 1,5 pol. lžíce přelít 0,5 l vlažné 30oC vody, vyluhovat 6 hod. popíjet 1× denně. Výrobce: Milota s.r.o., Záhumení 168, 74285 Vřesina, www.milota.com, milota@milota.comZemě původu: Česká republika 

Ibiš lekársky koreň (Slovenský text na obaloch) Zloženie: Althaeae officinalis radix. Nariadením EÚ je zakázané uvádzať na obale výrobku akékoľvek zdravotné účinky. Viac informácií o zdravotných účinkoch byliny nájdete v našom herbári. Droga obsahuje veľmi hodnotný sliz, škrobové látky, glukózu, asparagín, betaín, pektíny, flavonoidy, minerálne látky, organické kyseliny, stopy silice a ďalšie účinné látky. Ibišový sirup: pomletý (práškový) koreň povaríme vo vode (1 hod), zmiešame s medom a pomarančovou šťavou a riadne premiešame. Dostaneme lahodne chutnajúce a veľmi účinný sirup. Zo slizových drog má ibištek najmohutnejší pôsobenie, porovnateľné jedine s kostihojom. Užívanie: macerát 1,5 pol. lyžicu preliať 0,5 l vlažnéj 30oC vody, vylúhovať 6 hod. popíjať 1× denne. Komplexní informace o bylině bez léčivých účinků:Více informací o léčivých účincích byliny ZDE:  Proskurník lékařský: Synonyma:Česky: Ibišek lékařský Proskurník lékařský: Droga:Latinsky: Folium althaeae, Radix althaeae hibisci, Radix bismalvae, Herba althaeae, Flos althaeae, Radix althaeae mundata (loupaný kořen), Radix althaeae naturalis (neloupaný kořen)Česky: List proskurníku Proskurník lékařský: Názvy:Lidové: Ibiš, ajbiš, ibišek, lajbiš, preskierník, preskiernik, slez biely, slez liečivý, albiš, hybišek, sléz vysoký, slézová růže, římský sléz, prosviernik, altea, hybíšekSlovensky: Ibiš lekárskyNěmecky: r Echter EibischRusky: Altej aptečnyjAnglicky: Marsh MallowPolsky: Prawoslaz lekarski, Prawoślaz Chemické složení: V kořeni ibišku se nachází až do 35% slizu, který obsahuje galaktoramnozany, glukany a arabinogalaktany, do 37% škrobu, asi 10% glukózy, 2% asparaginu a betainu, pektin, flavonoidy a minerální látky. Listy obsahují do 10% slizu, pektin, flavonoidy, organické kyseliny a stopy silice. Uvádí se i fenolové kyseliny včetně kyseliny salicylové. Květy obsahují mj. i silice (0,02%). Vnitřní užití:Kvality kořenového slizu nejlépe vyniknou při použití přihřívaného macerátu. Pokud aplikujeme drogu ve směsích, můžeme použít i běžnější formu nálevu. List připravujeme většinou formou nálevu. Droga prodlužuje účinnost směsi, do níž je přidávána. Musíme mít ale na paměti, že současně poněkud zpomaluje vstřebávání jiných účinných látek, například vitamínů. Chceme-li opravdu využít její mimořádné působení, pak ji podáváme samostatně. Ze slizovitých drog má ibišek nejmohutnější působení, srovnatelné jedině s kostivalem. Je velmi citlivý na úpravu, sušení, skladování a vůbec celkové zacházení s ním.Jednotlivá perorální dávka dle ČsL 4 je 0,5 g kořene jako macerát. Obvykle se dávají 2 čajové lžičky na sklenici studené vody. Pije se 2–3× denně.Nebo:Jako výluh za studena má Radix althaeae jednotlivou dávku 3 g nebo 2 kávové lžičky na sklenici studené vody. Pije se 2–3× denně.Nebo:Macerát za studena se podává v dávce 1/4–1/3 sklenice 2–3× denně jako protektívum, 3–6× denně po lžíci jako antitusikum (v tomto případě je vhodné přidat silicové drogy – např. Fructus anisi, Herba thymi, ale i saponinovou drogu – např. Radix liquiritiae).Nebo:Pije se macerát ze lžičky rozsekaného kořene, který se nechá 30 minut vyluhovat v 2,5–3 dl vlažné vody.Jako zápar má Radix althaeae jednotlivou dávku 3 g nebo 2 kávové lžičky na sklenici studené vody. Pije se 2–3× denně.Nebo:Místo odvaru z kořene lze také užít zápar. 10 g kořene se zaleje 1/4 l vroucí vody, nechá 10 minut ustát a užívá za 2 hodiny lžíce.Nebo:List se připravuje jako zápar v dávkách 1,5 g.List se připravuje jako odvar v dávkách 1,5 g.Nebo:Z listů se připravuje slabý odvar (1 lžíce drogy na 2,5–3 dl vody). Má podobné účinky jako macerát z kořene, nepůsobí však laxativně. Květ má slabé mucilaginózní účinky.Jako laxans se podává v kombinaci s antrachinonovými drogami (jako např. Cortex frangulae a Fructus rhamni catharticae) v dávce 2–4 g (až do 10 g).Sirupus althaeae se podává několikrát v půběhu dne po lžíci. S oblibou jej předepisují hlavně pediatři při zánětech hrdla s dráždivým kašlem.Práškovaný kořen v dávce 2–4 g (2–3× denně) slouží jako projímadlo.Pramen 124. uvádí jako lékovou formu také tinkturu. Zevní užití:Macerát je možno použít i na kloktání a výplachy ústní dutiny. Užívá se i ve formě obkladů. Lze zaměnit s: Nutno odlišit slézovec durynský (Lavatera thuringiaca L.), který roste na chráněných místech jako proskurník, ne však na slaných půdách. Není tolik šedě plstnatý, květní lupínky mají růžověfialovou barvu a víc se podobají slézu lesnímu. Na místo pravého „proskurníkového“ kořene přichází na trh i kořen proskurníku topolovky. Rostliny vypadají výrazně odlišně. Kořen topolovky je na povrchu šedší, na lomu zdřevnatělý a na příčném průřezu žlutý. Topolovka je často mylně zaměňována za sléz. Popis: Trvalá bylina vysoká 60–150 cm. Kořen větvovitý, stonek přímý, jednoduchý, někdy rozvětvený. Celá rostlina je hustě měkce plstnatá. Listy trojúhelníkovité nebo podlouhle vejcovité, špičaté, okraj vroubkovaně pilovitý. Květy bílé nebo bledě růžové, jednotlivé nebo v podpažních či koncových střapcích. Květy se otvírají mezi 8. až 9. hodinou ráno a to jen asi na 3 hodiny. Kvete od června do září. Plody diskovité, rozpadavé tobolky složené z 10–18 jednosemenných tvrdek, okrouhle ledvinovitých, plochých. Místo výskytu: Pochází ze Středomoří. Planě se také vyskytuje v západní a severní Asii, v Evropě na teplejších půdách, u nás ve středních Čechácha hlavně na jižní Moravě. Rostlina upozorňuje svou přítomností v přirozeném zárostu na slané půdy. Pěstuje se na okrasu i v zahrádkách, odkud se dostává i do volné přírody, ale tam zplaňuje. Hojná je v jihozápadní části Slovenska podél jižních hranic na vlhčích půdách bohatých na živiny. Pěstování:Obecně: Proskurník je vytrvalá rostlina. V kulturách jej však pěstujeme jako dvouletou rostlinu pokud se pěstuje ze semen, nebo jednoletou ze sazenic nebo puků. Pro malopěstitele je nejvhodněšjší pěstování ze sazenic. V našich podmínkách vyrůstá proskurník do výše až 120 cm v mnoha lodyhách. Pěstuje se pro mohutné kořeny, listy a někdy i pro květy. Voda je v rostlině silně vázána v koloidech (ve slizu). To umožňuje proskurníku vyvíjet podstatně vyšší osmotický tlak a proto má takovou schopnost získávat vodu z míst, kde to již jiné rostliny nesvedou. Kromě toho má plstnaté listy, tedy další schopnost udržet v rostlině vodu. A tak jej můžeme dávat do těch nejteplejších a třeba i suchých míst. Výnos nejvíce kolísá v závislosti na teplotě. To, že roste i na místech zcela suchých a takových, kde ani tráva neroste, nás nemůže zmást. Na takových místech roste divoce jen proto, že nemá schopnost obrany proti ostatním druhům – plevelům, hlavně trávě. Proto není třeba, abychom získali dojem, že se proskurník spokojí s každou půdou. Je totiž něco jiného, co rostlina vydrží a zcela jiné mohou být podmínky optimálního růstu, nejvyšších výnosů. A takové výnosy dává v půdách sice teplých, ale hlubokých a výživných. Čím horší půda, tím nižší výnosy. Přes svoje nároky na teplo není proskurník citlivý na nízké teploty, snad právě pro značně vysokou koncentraci buněčné šťávy. Poloha, podnebí, půda: Je to teplomilná rostlina a má v oblibě hluboké a výživné, pokud možno lehčí a střední půdy, hlinitopísčité až písčitohlinité s dostatkem vápna, dobře zkypřené a vyhnojené chlévskou mrvou, středně suché a sušší. Musí být hluboce zpracované proto, že se jedná hlavně o vývin kořene, jako nejcennější části. Pro pěstování proskurníke se nehodí zamokřené nebo kyselé půdy. Vhodné předplodiny jsou luskoviny a okopaniny, které zanechají v půdě vhodné živiny. Dá se pěstovat na celém území republiky, není choulostivá ani na nižší teploty. Nevhodné jsou však oblasti horské. Protože jsou kořeny často napadány škůdci, je vhodné všechny slézovité rostliny pěstovat po sobě na stejném místě až po roce. Výsev semen: Osivo se seje přímo na uválcovaný a zavlažený pozemek. Výsev se provede podle počasí v březnu-dubnu do řádků vzdálených 45–60 cm. Předpěstování: Ze semene předpěstováváme sazenice na záhonu výsevem asi 40–50 (až 100) g semen pro předpěstování sazenic na plochu 1 aru. Semeno si podržuje klíčivost až 5 let. Vysévá se brzy na jaře (květen) na záhon nebo do starého pařeniště do hloubky asi 1 cm. Klíčí asi po 3 týdnech dost nepravidelně, proto se seje do řádků asi 30 cm vzdálených spolu se značkovací rostlinou, abychom mohli pomalu rostoucí rostlinky proskurníku udržet snáze v čistotě. Tímto způsobem získáváme tzv. „tužkové“ sazenice (výška asi 10 cm). Vegetativní množení: Rychlejší způsob pěstování ibišku nežli výsevem semen je vegetativní množení z kořenových puků. Při sklizni kořenů se odřezávají kořenové hlavice ze zárodky lodyh a listů. Ty se používají jako další množitelský materiál a z nich se proskurník pěstuje v teplých oblastech republiky jen jako jednoletá kultura. Kořenové hlavy získané při sklizni se uskladňují na chladném místě (ve sklepě v písku, ale i venku do země) tak, aby byly zakryty i pupeny. Na jednotlivé puky se dělí ostrým nožem těsně před vysazováním podle počtu listových pupenů. V podmínkách mírné zimy je možno ponechat část kultury nesklizenou až do jara a kořen sklidit za současného vysazování puků. Tím nám odpadne otížné skladování puků přes zimu. Puky se vysazují do podobného sponu, jako sazenice vypěstované ze semene, ale dbáme na to, aby špičky listových pupenů trochu vyčnívaly. Vysazujeme jak to počasí dovolí, zpavidla ihned v březnu. Tento způsob je vhodnější pro teplejší oblasti s dřívějším nástupem jara. Chceme-li pěstovat proskurník pro listy, užije se uzšího sponu v řádcích. Z puků lze proskurník lékařský pěstovat jako jednoletou kulturu, dosáhneme dostatečné množství sklizněschopných kořenů. Výsadba: Tužkové sazenice se mohou ještě jednou přesadit do řad s mezerami 10 cm, což se provádí na podzim, nejlépe v říjnu. Druhé jaro se potom rozsadí na pole. Chceme-li sklízet kořen, nechají se mezi sazenicemi mezery 40 cm, při pěstování listů a květů mohou být mezery menší. Častěji se však předpěstované sazenice vysazují přímo na stanoviště do sponu 30×60 cm (30×45 cm, nebo 40×45 cm, ve vlhčím prostředí můžeme užít vzdálenosti až 80 cm) buď časně na podzim (říjen), nebo brzy na jaře (březen). Chceme-li pěstovat proskurník na list, použijeme uzší spon. Kulturu lze potom doplňovat vysazováním oddenkových odnoží. Kulturu ponecháváme na stanovišti dva roky, výjimečně tři. Na stejné místo může přijít proskurník nebo jiná slézovitá rostlina až za 6 let s ohledem na napadání kořenovými škůdci (např. sléz maurský, topolovka). Pěstování: Během celé vegetace udržujeme pozemek v čistém stavu plečkováním a pletím. Mezi řádky je možno sázet různé mezikultůry, např. cibuli, zelí apod. Je možno postupovat i opačně: ibišek pěstovat jako mezikultůru v zeleninovýh polích. Proskurník se nesmí na stejném místě pěstovat dříve než za 6 let, jinak je napadám různými škůdci. Na sklizeň listů se může vysazovat hustěji. Hnojení: Proskurník vytváří množství nadzemní hmoty. Spotřeba živin je tedy vosoká. Hnojí se dobře proleželým kompostem 400–500q/ha a přihnojuje se minerálními hnojivy v dávce 250 kg síranu amonného, 300 kg draselné soli a 300 kg superfosfátu/ha. Zaměřujeme-li pěstování na sběr kořenů, zvýšíme poněkud dávku draslíku, chceme-li sklízet listy, zvýšíme dávku dusíku. Protože proskurník vyžaduje půdy neutrální a spíše zásadité, věnujeme pozornost vápnění. Ochrana rostlin: Rostlina má nebezpečného cizopasníka ve rzi Puccinia malvarum. V boji proti této houbě udržujeme kultůry v řídkém sponu a při síle, vždy v dobře vyhnojené půdě. Rez slézová patří mezi nejnebezpečnější choroby všech slézovitých rostlin (sléz lesní, průskurník růžový či topolovka, sléz maurský). Rez slézová se rozmnožuje jediným typem spor (teliospory), jejichž hnědá polokulovitá ložiska se objevují na spodní straně listu. Na vrchní straně listu se napadení projevuje vpadlými světlými skvrnami. Při velmi silné infekci listy usychají. Antrakóza slézovitých (Colletotrichum malvacearum Southw) se projevuje na listech hnědými, ostře ohraničenými skvrnami. Tyto skvrny se mohou objevit i na lodyze. Při dlouhodobě deštivém počasí se infekce v porostu šíří a rostliny napadené touto houbou hynou. Sviluška chmelová (Tetranychus urticae Koch. syn. Epitetranychus althaeae Hanst). Svilušky jsou malí, drobní, pavoučkům podobní roztoči. Z léčivých rostlin napadají rovněž všechny slézovité rostliny. U proskurníku se porjevuje napadení šednutím listů, které je vyvoláno vysáváním buněčného obsahu. Na spodních stranách listů nacházíme jemné pavučinky, kde jsou vývojová stádia svilušek, včetně kulatých vajíček. Silný výskyt způsobuje zasychání a opadávání listů. dalším škůdcešm jsou mšice, které rovněž škodí sáním. Je to mšice maková (Aphis fabae Scop.) nebo mšice broskvoňová (Myzus persicae Sulz). Svinování listů působí sáním mšice Medonaris althaeae Nevs. Na listech škodí sáním i pidikřískové. Ze žravých škůdců je ještě nutno jmenovat dřepčíka, který patří mezi obávané škůdce proskurníku, ale i ostatních slézovitých rostlin. Je to dřepčík žaludec (Podagrica fuscicornis L.), který škodí prokusováním listů, čímž znehodnocuje drogu. Další je nosatčík Apion radiolus Kirby. Je to drobný brouček, který vykusuje do čepele listu otvory 1 mm v průměru. Škody působí larvy, které žijí v květech, lodyhách a kořenech. Housenky drobného motýlka makadlovky (Platyedra malvella Hb.) jsou nebezpečné v semenářství, vyžírají semeníky rostlin,, což vede ke značným ztrátám při sklizni semene. Květy zasychají a pak opadají. Ochranu před rzí slézovou můžeme provádět systémovým fungicidem Plantvax 20 EC v dávce až 30 mililitrů na ar (0,3% roztok). Proti antrakóze slézovitých postřikujeme přípravky Dithane M 45 v koncentraci 0,3% a nebo Novozir MN 80 v koncentraci 0,3%. Proti pidikřískům a mšicím postřikujeme 0,2% Phosdrinem 24 EC nebo 0,3% Nogosem EC 50 – ochranná lhůta 7 dnů. Proti mšicím můžeme stříkat Pirimorem DP v koncentraci 0,05–0,075%, ochranná lhůta 7 dnů. Proti dřepčíkům a nosatčíkům postřikujeme Metathionem E 50 0,02% – ochranná lhůta 14 dnů. Proti housenkám makadlovky postřikujeme Soldepem 0,2% – ochranná lhůta 14 dnů. Jakostní norma drogy: kořen ON 86 7015, list ON 86 6442. Semenářství: Pěstování je uvedeno výše, hnojení rovněž. Sazenice vysazujeme „na jemno“ připravený pozemek do sponu 60×60 cm. Kulturu udržujeme v naprosté čistotě, a to plečkováním a okopávkou. Porost podle potřeby zaléváme. Do zimy vytvoří rostlina přízemní růžice, které necháme přezimovat do jara. Na jaře přihnojíme 400 kg NPK na hektar, plečkujeme a znovu okopáváme. V druhém roce vytváří rostlina semenný porost, v červenci až srpnu začínají semeníky hnědnout. Plod se rozpadá na 10 až 18 jednosemenných tvrdek, které jsou barvy šedohnědé až tmavohnědé. Semeníky sklízíme s natí asi 30–40 cm dlouhou, sklízíme srpy, semenice ukládáme do žoků a ihned odvážíme na sýpku, kde je na sušácích ve vrstvě 20–30 cm sušíme. Během 14 dnů nať mlátíme na mlátičce nebo na parcelním kombajnu Osevan. Pozor na správné nastavení síta, aby nám semena padala do zásobníku. Po výmlatu necháme semeno asi 14 dnů na sýpce na papírech ve vrstvě 3–5 cm, denně jej obracíme. Osivo pak přečisťujeme na čisticích strojích a ručně na sítech. Z aru se sklízí 8 až 12 kg osiva. Porost musí být přihlášen k uznávacímu řízení u ÚKZÚZ. Výnosy: Výnosy se pohybují u kořenů kolem 18–20 kg, suchých listů asi 10–12 (25) kg a květů 3–4 kg z aru. Doba sběru + sbíraná část: Před sklizní kořenů odstraníme veškerou nať. Kořeny se vykopávají na podzim (říjen-listopad) v prvním roce pěstování (kultura z puků), nebo ve stejnou dobu ve druhém roce z kultury ze sazenic, příp. zjara (březen-duben) z dvouletých rostlin. Na podzim obsahuje kořen nejvíce slizovitých látek. Při sklizni kořenů rostlinu vyryjeme, nebo vyoráme pluhem seřízeným na co nejhlubší orbu nebo tekem, slabší kořínky z drogy odstraníme, silnější případně podélně rozřízneme. Vyorané kořeny je třeba dobře očistit, omývání se nedoporučuje (podle pramenu 98. se kořeny dokonale vyperou). V teplých oblastech se dají zvláště silné kořeny loupat (kořeny silnější než 3 cm), abychom získali tzv. loupanou drogu. Odpad při zpracování kořenů je výborným, laktaci podporujícím krmivem pro hovězí dobytek. List se sbírá za sucha v prvém a druhém roce pěstování postupným otrháváním jednotlivých zelených listů postupně odspodu (max. polovinu všech listů), aby se rostlina příliš nevysilovala a nenarušil se vývoj kořenů (červen-srpen), zásadně pouze zdravý, nezažloutlý, nenapadený rzí, zásadně do té doby, dokud rostliny ještě nerozkvetly (někdy se listová droga nahrazuje tzv. drogou naťovou, což jsou mladé asi 40 cm vysoké nekvetoucí a hojně olistěné lodyhy). Sbírat se může již prvním rokem. V listové droze nemá být příměs zbytků lodyhy ani semeníků. Listy zažloutlé, prosychající nebo napadené rzí slézovou nejsou pro drogu přípustné. Porost určený pro sběr listů není rentabilní pro sběr kořenů. Podobně se sbírá hned po rozkvetení i nať (červen-červenec). Sklízí se jen v některých letech na žádost odběratele. Jsou to mladé 40 cm vysoké olistěné lodyhy před květem. Květ se získává druhý rok ihned po rozkvětu (červenec-září) za suchého slunného počasí z vyvinutých lodyh, ze kterých ovšem zase nesklízíme listy. Když sbíráme list a kořen, nesbíráme květ a když sbíráme kořen, nesbíráme list. Trhá se celý květ i s kalichem od druhého roku. Květ sbíráme těsně před rozvitím mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne, list těsně před květem kolem osmé hodiny ráno, počátkem léta. Výhodou sběru květů je jejich postupné dozrávání. Zpracování + uchovávání: Všechny části proskurníku se doporučuje sušit uměle při teplotě do 40–50°C. Kořeny se na oficinální účely loupou (nejslabší se vyřadí, střední se ponechají i s kořenovou kůrou, silné kořeny je možno loupat nebo alespoň podélně rozříznout), tj. zbavují se korku a části kůry a bez umývání se suší na lískách v dobře větraných místnostech nebo lépe nízkým umělým teplem navlečené na provázky (pozor přitom na myši, které kořeny rády poškozují). Poměr seschnutí je asi 4:1. Kořen je možno také nejdříve oloupat, nakrájet na kostky a usušit („ajbišky“). Sušení proskurníku má své specifické požadavky. Voda je dost pevně fixována v koloidu a vysoké teploty by mohly mít za následek uvaření kořenů. Proto nejvyšší teplota vzduchu může být 50°C. Při dobré výměně vzduchu uschnou kořeny při této teplotě za 14–16 hodin. Již usušená droga snadno znovu navlhá. Na to je třeba dát pozor při skladování. Kořen si zachovává smetanově bílou barvu a loupaný kořen má mít barvu čistě bílou. Listy se suší teplotou do 40–50°C, pokud se suší přirozenou teplotou, tak v tenkých vrstvách na dobře větraných místech za častého obracení. Sušení listů je dost pomalé, protože listy jsou tlusté a hustě ochlupené. Správně usušené jsou tehdy, když se jejich stopky při pokusu o ohnutí zlomí. Všechny drogy je třeba chránit před vlhkem a světlem v dobře uzavřených obalech, jinak podléhají zkáze. Poměr seschnutí je u listu asi 5:1, u natě 4:1 a u květu 5–8:1. Suché listy voní po medu a mají šedavě zelenou barvu. Vlhké listy se při sušení zbarví do hněda až rezava a drogu znehodnocují. Kěty je třeba je sušit velmi rychle, nejlépe na lískách umělým teplem (40–50°C), aby neztratily barvu. Ukládají se v nádobách, na jejichž dně je trochu vápna, které do sebe pohlcuje vlhko. Poměr seschnutí 8:1. Vlastnosti drogy: Droga má charakteristickou vůni a poměrně slabou, trochu nasládlou chuť.