Monografie se zabývá otázkami, zda je laický prvek v justici stále demokratizujícím elementem, jestli jsou v případě přísedících dostatečně naplněny ústavní předpoklady nezávislého, nestranného a zákonného soudce, jestli má převážit spíše legitimita demokratická či odborná, a konečně, zda má být laický prvek v českém soudnictví zachován. Historická zkušenost v podobě procesů s K. H. Borovským a Leopoldem Hilsnerem nám v prvním případě ukazuje výhody participace laiků na soudním rozhodování, neboť mohou sloužit jako korekce státní zvůle, v druhém případě ovšem můžeme vidět, jakým způsobem může docházet k chybným rozhodnutím v důsledku snadné ovlivnitelnosti veřejnosti. Během komunistického režimu byla funkce laického prvku v justici jakožto garanta demokratičnosti soudnictví zneužita. Tzv. „soudci z lidu“ totiž sloužili spíše jako kontrola rozhodování soudů v zájmu vládnoucích struktur. V současnosti je třeba řešit především otázku, zda je v ČR dostatečně garantována nezávislost a nestrannost přísedících a jestli vedle práva na zákonného soudce existuje i právo na zákonného přísedícího. V komparativní část knihy je srovnáván soudní laický prvek v Rakousku a v Německu. Publikace je určena zejména praktikům z řad justice a advokacie, dále akademikům a studentům právnických fakult a též širší odborné veřejnosti.