Studie k počátkům řeckého myšlení o lidské přirozenosti z hlediska rozlišení duše – tělo.Pojmy duše a tělo, které jsou samozřejmou součástí našeho každodenního jazyka, zpravidla chápeme v jisté opozici. V extrémní podobě je tato opozice vnímána jako dualismus duše a těla, jehož kořeny jsou hledány již ve starém Řecku. Kniha se pokouší ukázat, že představa duše a těla jako protikladných, na sobě nezávislých principů, je jen krajní a pro antické Řecko poměrně netypickou verzí myšlenky rozlišující přirozenost člověka na duševní a tělesnou stránku. Nejstarší doklady takových úvah nacházíme v dílech řeckých lékařů, filosofů, řečníků a sofistů z pátého a začátku čtvrtého století př. n. l. Jejich společným tématem nejsou náboženské spekulace, jak bychom mohli předpokládat, nýbrž reflexe lidské přirozenosti v napětí mezi zdravím a nemocí. Tím se původně historická otázka ukazuje jako inspirativní i pro současnou diskusi o přirozenosti člověka na pomezí humanitních věd a lékařství.