Jako koťata to zažíváme často. Stačí, aby vítr přivál peříčko, abychom dostali nečekaný pamlsek, abychom zaslechli lákavé zurčení vody, a jsme v tom. Naprosté okouzlení. Úžas. Naplno tady a teď. Pak vyrosteme a zestárneme a tyhle maličkosti a nicotnosti na nás už dávno nedělají takový dojem. Už to všechno známe a víme a je nám to lhostejné. Jenomže tím o dost přicházíme, viďte? Vyvstává nám z toho naléhavě několik pozoruhodných otázek. Je možné znovu obnovit původní ničím nezastřené nadšení ze života, které nám kdysi bylo tak přirozené a vlastní? Dokážeme přestat být lhostejní a necitliví? Můžeme v sobě, vy i já, milí čtenáři, probudit naše vnitřní kotě?