Světová klasika skladem

Je pondělí ráno. Do vlaku v 6:41 nastupuje po náročném víkendu u rodičů úspěšná podnikatelka Cécile Du?aut. Na jediné volné místo vedle ní usedá její dávný milenec, Philippe Leduc, který jede navštívit přítele z dětství.

Andělé. Někteří mají svatozář a nádherná křídla. Ale jsou i takoví, kteří přijdou v obnošených šatech a dokážou dělat zázraky.

Florián je od dětství odkázaný na druhé. Nechodí, nemluví, život sleduje z invalidního vozíku.

Boris je bývalým kriminalistou a úspěšným autorem detektivek. O Vánocích ho opustila přítelkyně, protože chtěla víc, ale jemu vyhovují nezávazné vztahy. A do toho svět zotročila korona.

Délku opravdové cesty nelze měřit na kilometry. Zásadní je, jaký jí sami dáme rozměr a jestli dovolíme, aby nás dovedla, kam má. Deset příběhů o tom, že jít neznamená dát do pohybu nohy, ale především duši.

In Koli Jean Bofane nám podává zprávu o tom, že srdce temnoty po sto letech ještě potemnělo.

Domácí úkoly se vymykají z Hrabalovy prozaické tvorby, stojí na jejím okraji.

Pojízdná zpovědnice. Poslední svazek Komentovaných spisů Bohumila Hrabala obsahuje texty z let 1988–1995, jež autor sám žánrově řadil do literární žurnalistiky, tedy žurnalistiky s literárními ambicemi (tzv. Dopisy Dubence).

Kniha povídek Krasosmutnění je střední částí vzpomínkové trilogie Městečko u vody, která postupně vycházela v období let 1976–1981. Patří k těm knihám, které Hrabal rozšířil, obohatil o nové motivy a nové postavy a upravil do podoby stravitelné pro cenzuru.

Vzpomínkový i esejistický meditativní " pedagogický" text o Libni padesátých let a především o Hrabalově příteli, malíři a grafikovi Vladimíru Boudníkovi (1924 – 1968). Na hrázi Věčnosti, v domě na libeňské periferii, plyne život svým vlastním tempem.

Dílo Bohumila Hrabala (1914—1997) je dnes uznávané nejen jako jedna z dominant české prózy druhé poloviny dvacátého století, ale je známé i v evropském a světovém kontextu.

Dělník ve sběrně starého papíru Haňťa pracuje pětatřicet let u lisu. Z hromad papíru zachraňuje vzácné knihy, čte si v nich a je tak „proti své vůli vzdělán“.

První svazek komentovaných Spisů Bohumila Hrabala shrnuje autorovu poezii, a to ony texty, které se k tomuto označení přihlašují i formálně.