Kdyby se autor odvážil parafrázovat jednoho z našich největších povídkářů, nazval by asi tento soubor vyprávění Povídky ze všech kapes. Vždyť jedna z povídek je vytažená z kapsy od oleje umaštěných krátkých kalhot jedenáctiletého kluka, kterému zlá doba na dlouhá léta vzala rodiče i krásné dětství, které až do té doby prožíval. Jiná byla schovaná v kapse domácky vyrobených džínů, které vyučenému puberťákovi ušil soused a zaplatil otec, který se právě vrátil z vězení. Knížka obsahuje i povídku ukrytou v kapse prvního tmavého obleku, ve kterém osmnáctiletý mladík na večerním gymnáziu skládal za velikých potíží, způsobených nepříznivým kádrovým posudkem, zkoušku dospělosti. Pět povídek nosil hrdina našeho vyprávění dva roky po kapsách naftou prosáklé uniformy šoféra pomocných technických praporů, krátce PTP, kdy jeho velitel kapitán Vasil oslovoval všecky podřízené vojáky, a nejenom je, namísto soudruh, zkurveněc. A kdybychom obrátili naruby jednu z posledních kapes, našli bychom v ní určitě psí známku z roku 2005 a snítku alpské protěže. Společným jmenovatelem všech uvedených bylo to, že kromě povídek se v nich už moc nenacházelo. Byly to doby, které byly bohaté hlavně svým mládím. Jan Hlach si zůstává věrný a vypráví břitkým a zábavným stylem, nepostrádajícím ostrovtipu, příběhy protkané historkami někdy připomínajícími Haškovy humoresky. Jeho texty jsou nejen humorným, ale v případě těch z doby poúnorové i varovným svědectvím pro všechny, kdo by měli snahu tleskat samozvaným mocipánům. Tomáš Mertl