Dvanáct povídek a jednu novelu spojuje chuť vyprávět, ať již jde o rozmarné příběhy z cest do Španělska a Izraele, dobrodružství úředníka, bezdomovce nebo nálepky na toaletách, bláznivé eskapády přeborníka ve skládání Rubikovy kostky nebo v natáčení pornofilmů. Autorovi hrdinové včetně jeho alter ega míři do neznáma, do míst, která leží tu na okraji společnosti, tu za hranicemi spánku a jindy prostě jen za hranicemi. A ještě něco je společné těmto povídkám – humor, třebaže to na první dojem zní paradoxně, je to pobavený odstup citlivého pozorovatele. Prózy Petra Stejskala nezapřou jeho příslušnost k severočeské „drsné škole“, jak ji kdysi napůl vážně, napůl ironicky definoval kritik Jan Nejedlý. Mnohem podstatnější však je, že povídky – povídky psané za věku kosmomůry – mají sílu vtáhnout čtenáře do proudu vyprávění a zanechat jej na konci možná pobaveného, možná zamyšleného, možná dokonce bohatšího o pár neotřelých metafórů.