Už v prvotině Vybledlá krajina s kopci otevírá držitel Nobelovy ceny za rok 2017 Kazuo Ishiguro téma, v němž se posléze stal mistrem tiché hrůzy naaranžované do úhledné ikebany. Noblesně, nevtíravě, a přece nesmlouvavě porovnává „zastydlé projevy velké sfingy“ – jak problém svého času pojmenoval kolega John Fowles – a zjišťuje, že zdánlivě prospěšná, ba důstojná uměřenost je typické japonské a britské povaze na škodu, protože ve skutečnosti strojeného člověka i jeho okolí drtí.

Krátká návštěva jediné přeživší dcery přinutí stárnoucí Ecuko, ovdovělou Japonku žijící nyní na anglickém venkově, přenést se ve vzpomínkách zpět do horkého léta v rodném Nagasaki. Na sklonku druhé světové války se tu ale duše jejích spoluobčanů změnily k nepoznání. Nic už není jako za předválečného militantního režimu, po ulicích se plouží mátohy někdejších známých a jen málokdo v sobě najde sílu posunout se dál. Úslužná Ecuko si v krajině blednoucích vzpomínek vybavuje zejména měsíce před porodem prvního dítěte, kdy byla nucena přitakávat jediným žijícím příbuzným: panovačnému prvnímu choti a jeho stejně manipulátorskému otci. Zdá se, že poddajnou ženušku tehdy mohla posílit známost s nevyzpytatelnou sousedkou Sačiko a její neposlušnou dcerkou, které chtějí z města vypálených stínů za každou cenu pryč.

Stupňující se neslyšný protest a všudypřítomné nagasacké trauma však dovedou drama těhotné Ecuko až k vyvrcholení, jehož kafkovské rysy umocní autorova oblíbená ich-forma. Ostatně právě díky tomuto Ishigurovu triku jsme názorně poznali, že si lidská paměť účelově vybírá a s léty klame, jak ukázaly znamenité romány Soumrak dne a Malíř pomíjivého světa.

Příběh odměněný Pamětní cenou Winifred Holtbyové za nejlepší debut roku 1982 otevřel začínajícímu britskému spisovateli japonského původu dveře do magazínu Granta, jehož doporučení představuje nejlepší referenci pro vstup mezi ostrovní literární elitu. Ve zrádně hebké mollové tónině a s přispěním téměř minimalistického výrazu Kazuo Ishiguro líčí psychický blok vypravěčky, která se navzdory své malosti touží vysmeknout z oprátky „velkých“ dějin. Nesrazí ji paměť zase do jámy po bombě?