V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?