Karel Čapek (1890–1938) patří mezi těch několik literárních velikánů, jejichž díla nic neztratila ze své čtivosti ani tři čtvrtě století po té, co byla napsána. Ze všech jeho románů, próz i skvělých fejetonů patří Povídky z první a druhé kapsy k tomu nejlepšímu. Povětšinou detektivní příběhy, jejichž hrdiny jsou policejní komisaři, agenti, strážníci, četníci, ale také sňatkoví podvodníci, zločinci či fanatičtí sběratelé, přinášejí daleko více, než se na první pohled zdá. Čapek v nich uplatnil všechny stránky svého výjimečného talentu. Nejenže je skvělým vypravěčem napínavých příběhů, ale zároveň mistrem paradoxů, autorem, který jednou uplatní svůj smysl pro jemnou ironii (básník ve svých verších podvědomě zachytí číslo auta, které srazilo ženu), jindy přiblíží své pojetí spravedlnosti, kterou nelze vtěsnat do žádných zákonů, jindy napůl vážně napůl s tichým úsměškem předvede novou psychoanalytickou metodu jak usvědčit vraha i rychle rozpoznat novináře. Čapkovy povídky jsou přeloženy do všech myslitelných jazyků, většina z nich bezesporu obstojí ve srovnání s dílem největších mistrů drobných próz ve světové literatuře; přiznávám, že nikdy jsem žádnou knihu nečetl tolikrát a s takovým potěšením jako právě tuto.