I loučení bolí méně, když na ně nejste sami. Malý Noah s dědou chodí sedávat na lavičku a povídají si. Pod lavičkou rostou hyacinty, stejné, jaké děda kdysi pěstoval pro babičku. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách spojených se životem a vesmírem, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni ve stáří přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou a děsí se dne, kdy si ji už nebude moci vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal s Noahem na lavičce, kde je stále ještě obklopuje pronikavá vůně hyacintů. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit tomu vůbec nejtěžšímu: umění se rozloučit. Fredrik Backman v této netypické novele líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a empaticky, jak to dovede jen on.