Pavel Čech je malíř. A hasič. A Indián. A kromě toho taky spisovatel, táta a ještě spoustu dalšího. Ale právě to, že je malíř, je pro tuhle knížku důležité. Jeho obrazy jsou okna do jiných světů, které je radost prozkoumávat. Tak nějak mi přišlo líto, že některé ty obrazy, které toho tolik říkají, zůstanou u malíře v ateliéru a případně u někoho doma na zdi. A vzpomněl jsem si na Františka Hrubína a Jana Skácela, kteří napsali hned několik knížek básniček k obrázkům Josefa Čapka. Nebo na Jaroslava Seiferta a jeho básně k obrázkům Mikoláše Alše a Josefa Lady. Anebo do třetice na Josefa Bruknera, který svými verši v knize Obrazárna opentlil celou galerii světového umění. A tak jsem ty Pavlovy obrázky, které mi toho šeptaly nejvíc, zkusil dopovědět. Copak dopovědět, prostě jsem zkusil napsat ve verších, co jsem v nich – taky – četl. Protože ty obrazy vyprávějí. Každému vyprávějí něco trochu jiného a tomu se říká umění. Ze všeho nejraději bych byl, kdybyste slyšeli, jak si ty obrazy s těmi básničkami povídají. Radek Malý z předmluvy ke knize