Kniha připomíná osud srbských dobrovolníků v Rusku v letech 1914–1918. Jejich zrod v podmínkách první světové války vedl od rakousko-uherských vojáků a ruských vězňů ke vzniku dobrovolnické srbské armády, jejíž příslušníci se rozhodli uskutečnit ideu sjednocení svých krajů se Srbským královstvím. Byli konfrontováni s represí a nedůvěrou rakousko-uherské moci, která srbský národ vinila ze sarajevského atentátu. Vedeni srbským národním zápalem se Srbové z Rakousko-Uherska masově hlásili do řad srbských dobrovolníků a jako bojovníci 1. srbské dobrovolnické divize se účastnili během podzimu roku 1916 bojů na dobrudžské frontě jako součást rumunsko-ruských bojových jednotek. Zároveň začalo formování 2. srbské dobrovolnické divize z násilně mobilizovaných rakousko-uherských zajatců, Chorvatů, Srbů a Slovinců, kterým se pokoušeli vnutit jihoslovanskou povahu dobrovolnického hnutí. Jihoslovanská idea byla konfrontována s mocným austrofilským postojem Chorvatů a Slovinců, což vedlo k rozpadu dobrovolnického útvaru, který ovlivnila i ruská revoluce roku 1917. S cílem zachovat srbské dobrovolnické jednotky z Ruska pro další boj evakuovala srbská vláda 12 500 srbských dobrovolníků na soluňskou frontu.