Švédský král Gustav II. Adolf, příslušník dynastie Vasa, smělý vojevůdce a jedinečný politik, se už ve své době těšil přízvisku Lev severu. Zvláště mezi protestanty došla pověst hrdého, cílevědomého, energického, inteligentního a zbožného panovníka uznání, nepřiměřené slávy a nekritické glorifikace. Jeho názoroví odpůrci a katoličtí protivníci jej zase nemilosrdně obviňovali z nenasytné ctižádosti a svévole, v neposlední řadě byl v záplavě pamfletů a satirických letáků často osočován z uzurpátorství a tyranie. Lze tohoto nejznámějšího a nejdůležitějšího skandinávského monarchu jednoznačně zařadit a objektivně zhodnotit? Pro historika je dodnes nesnadné vůči této výrazné postavě zajmout nezaujatý postoj a překonat všeobecně uznávané názory a některé neměnné soudy. Gustav II. Adolf zdědil po svém otci Karlovi IX. hned tři války: s Dánskem, moskevským státem a Polsko-litevskou unií. Po celou svou kariéru musel nepokojně putovat od jednoho evropského bojiště k dalším místům ozbrojeného střetnutí, řešit nakumulované mocensko-politické problémy a usměrňovat agresivní chování sousedních vladařů a jejich velmocenské zájmy. Poučil se však z mnohých nezdarů a jako vynikající vojenský organizátor a stratég zreformoval, takticky zdokonalil a úspěšně zmodernizoval švédskou armádu, která zvláště v průběhu třicetileté války budila značný respekt.