Obyvatelé středomořského ostrova Kypr, jenž byl od roku 1925 britskou kolonií, začali po druhé světové válce intenzivně usilovat o získání samostatnosti. O dekolonizačním procesu ale měli rozdílné představy nejen Řekové a Turci žijící na ostrově, ale i jejich „mateřské státy“ a Velká Británie. Od poloviny padesátých let se konflikt mezi kyperskými Řeky a Turky začal vyhrocovat natolik, že měl negativní dopad nejen na řecko-turecké vztahy, ale i na situaci ve východním Středomoří, jež představovalo v kontextu studené války strategicky důležitou oblast. Po získání samostatnosti v roce 1960 se o situaci na ostrově začaly intenzivně zajímat také Spojené státy americké a Sovětský svaz, který společně s Československem dodával na ostrov zbraně, čímž přispíval k ještě větší politické nestabilitě, která nakonec vyústila v rozdělení ostrova na řeckou a tureckou část v roce 1974. Monografie si klade za cíl na základě nedávno odtajněných archivních materiálů nově zhodnotit mezinárodní dimenzi kyperského konfliktu, přičemž neopomíjí aktivity států východního bloku na ostrově, zejména Československa.