Kvalitní Literatura faktu

ROGER FEDERER je všeobecne považovaný za najväčšieho tenistu všetkých čias, ba možno aj za najväčšieho športovca.

Když se řekne Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, tak mají jasno jak fanoušci slavného alba Beatles z roku 1967, tak i posluchači Českého rozhlasu.

Na počátku stála kniha Alaina Corbina Na stopě neznámému a nezvyklá krása Zangiových pozapomenutých skladeb. Publikace mikrohistorickým způsobem sleduje osudy a dílo Nicolause Zangia (cca 1568 až 1617), kapelníka v Iburgu, Gdaňsku, na Moravě i v Berlíně.

Svazek obsahuje výběr z pamětí jednoho z předních duchů našeho národa ve 20. století, Bohumila Němce. Proslul jak ve vědecké obci svým objevem mechanismu vnímání zemské tíže rostlinami, tak svou až opovážlivou kandidaturou na prezidenta Československé republiky v roce 1935.

Název vzpomínek básníka, prozaika a písničkáře Jana Buriana (nar. 26. března 1952) Co jsem nezapomněl naznačuje jistou spřízněnost s jeho starším textem Rychle než to zapomenu. V letech 1982 až 1985 si Jan Burian psal soukromé zápisky, které vydal v samizdatu.

Nejlepší knihy jsou takové, které jejich autor napíše s nasazením, energií, porozuměním a obdivem k objektu svého psaní. To je případ Heleny Musilové, která v publikaci o Jiřím Valochovi splnila toto zadání vrchovatou měrou.

Ve svých memoárech Nějaké otázky?!

Nakladatelství NAŠE VOJSKO Vám ve spolupráci s významným fotografem Milošem Schmiedbergerem přináší unikátní obrazovou publikaci utajovaných fotografií ze života slavného zpěváka Karla Gotta.

Hlavním smyslem vydání STŘÍPKŮ A STŘEPŮ SOUHVĚZDÍ GULAG je představit čtenářům vynikajícího českého spisovatele Karla Pecku, a to formou krátkých úryvků – střípků, ale i ostrých střepů, z jeho románové a povídkové tvorby.

Více než dva roky byli Bodo Plachta a Achim Bednorz na cestách za působišti slavných skladatelů po celé Evropě.

Známá americká umělkyně, v letech 196–1964 první přítelkyně Boba Dylana, mající silný vliv na jeho hudbu během tohoto období, popisuje ve své knize nelehké dětství v 50.

Posledních padesát let české architektury je obvykle děleno na dvě zdánlivě nesouvisející části – tu normalizační před listopadem 1989 a mnohem barvitější a svobodnější ve třech následujících desetiletích. Je to pravda, nebo iluze?