První obsáhlá monografie věnovaná Růženě Zátkové (1885–1923), malířce, jejíž životní osudy i umělecká tvorba jsou v mnoha ohledech výjimečné. Od roku 1910 žila a pracovala v okruhu italských futuristů a ruské avantgardy, znala se například s Umbertem Boccionim, Giacomem Ballou, Filippem Tommasem Marinettim, Natálií Gončarovou, Michailem Larionovem, Igorem Stravinským. Tyto kontakty a umělecky podnětné prostředí ji dovedlo k novátorské experimentální tvorbě – abstrakci a materiálovým asamblážím s kinetickým prvkem, jež v tehdejším českém prostředí nemají obdobu. Avantgardní tendence vyvažuje primitivizujícími a dekorativními kompozicemi, které se obracejí k neměnnému základu umělecké tvorby. Dílo neprávem zapomenuté Růženy Zátkové se touto knihou vrací téměř po stu letech do kontextu české i evropské kultury.