Kniha není vyprávěním pouze muzikologickým, ale plnokrevným svědectvím moudrého muže neomylného citu, mimořádně vnímavého, jenž užívá života a k okolnímu světu přistupuje se snahou porozumět všem zdánlivým či skutečným paradoxům uplynulého století. Na otázky Jiřího Hanuše o Leoši Janáčkovi, o české hudbě a o rodící se české identitě odpovídá Miloš Štědroň poutavě a stěží napodobitelným způsobem. Jeho myšlenky mají spád, jsou řazeny v rychlém sledu za sebou, jako by byly zachyceny bezděčně při soukromém rozhovoru. Tím je překlenut prostor mezi odborným jazykem a jazykem běžného života.