Jezuitské divadlo mělo primárně vzdělávací a výchovnou funkci a bylo zakomponováno do řádového školského systému, jehož cíle lze shrnout do sousloví docta pietas (učená zbožnost, resp. učenost a zbožnost). Publikace se snaží ukázat, jakou roli hrálo divadlo ve vzdělávání a výchově na přelomu humanismu a baroka.
Zabývá se rovněž tím, jak se v řádové dramatické tvorbě odrážely nové formy zbožnosti podnícené ignaciánskou spiritualitou. V neposlední řadě se její autor pokouší vysledovat, jakou úlohu mělo jezuitské divadlo při předávání ideálů a praxe antické literatury a vzdělanosti, a to zejména svojí orientací na antické předlohy a vyrovnáváním se se zásadami klasické poetiky a rétoriky.