Tahle kniha by se také mohla jmenovat J?hočeské divadlo můj osud. Autor v něm působí už více než třicet let a za tu dobu vystřídal nejen na jevišti řadu rolí: herec, režisér, umělecký šéf, ředitel… Úhel pohledu, ze kterého popisuje fungování divadelního organismu, se postupně mění, tak jako se mění autorovo postavení v divadle: od osobní konfese mladého divadelníka, který intenzivně pociťuje normalizační atmosféru předlistopadové společnosti a rozhodne se změnit podmínky, s nimiž zápasí ve svém divadle i v polistopadové době, až k zobecnění praktických zkušeností z řízení čtyřsouborové umělecké instituce s náročným provozem, do jejíhož čela ho vynesly lidské a profesionální kvality a autorita. Na začátku psaní své dizertace, z níž vychází tento text, si Jiří Šesták položil otázku: Může být regionální divadlo kulturním centrem? A protože věří v nezastupitelnou funkci divadla v duchovním rozvoji společnosti, veškerou svou činností ve všech ‚rolích‘, které ve svém divadle zastával a zastává, usiluje o naplnění tohoto cíle. Že se mu to přes všechny překážky, které neváhá plasticky popsat, i chyby, které se nebojí přiznat, daří, dokazují i současné umělecké výsledky instituce, v jejímž čele stojí.