Daniela Vinopalová (1928–2017) vždy žila stranou „uměleckého provozu“. Její tvorba je propojena s vnitřní hlubokou spirituální cestou. Ludmila Vachtová o jejím díle napsala: „Víra je předpokladem těchto zvláštních soch, religiozita nebo vyznání není jejich poslání. Jejich tajemství je v transcendenci, v porozumění záměru milosti.“ Tuto charakteristiku lze v podstatě vztáhnout na celek sochařčina díla. Studovala v ateliéru profesora Pokorného, prošla tedy tvrdou lekcí socialistického realismu. V roce 1961 však nalezla abstraktní formu „sochy-vázy“; nejvýraznějším znakem těchto dutých forem expresivních tvarů jsou linie, probíhající v síťovité struktuře po jejich povrchu. Od poloviny šedesátých let vznikají také „architektury“ stavěné z letovaných nebo vázaných drátů, propojovaných pletivem a pokrývaných textilem, na který nanášela sádru. V roce 1967 poprvé realizovala velký formát a začala stavbu sochy K prostoru IV. Použila cement, materiál odpovídající moderní architektuře. Vznikla komplexní konstruktivně laděná a současně organická struktura organizovaného prostoru jako záznamu univerza. Nástup normalizace znamenal pro Vinopalovou sedmnáctiletou pauzu ve volné tvorbě. Po odchodu do penze (1986) byla soukromě oslovena, zda by nevytvořila oltářní menzu a kříž do pražského kostela sv. Jiljí. Díky tomu se konečně mohla vrátit k práci, která jí byla nejbližší. V devadesátých letech se rovněž vrátila k sérii soch-váz i cyklu „architektonických“ plastik nazývaných K prostoru. Vyvrcholením tvorby polistopadového období se stala plastická konstrukce Díkůvzdání (2007), jíž autorka vzdávala dík za vše, co přesahuje člověka. Součástí knihy jsou i texty a výpovědi jak Daniely Vinopalové, tak historiků umění a téměř úplný chronologický soupis díla, podrobná biografická data a soupisy výstav. To nejpodstatnější z textových studií všech tří autorů uzavírá knihu v anglickém shrnutí.