V devadesátých letech 19. století se v Praze, podobně tomu bylo v Mnichově, Vídni či Berlíně, rozvinula činnost spolku mladých umělců, který vznikl jako „secese“ (odštěpení) z tradičních uměleckých struktur. Za svůj hlavní úkol si určil prosazovat nové moderní umění. Spolek výtvarných umělců Mánes se stal jádrem generačního seskupování a v roce 1896 zahájil vydávání vlastního periodika Volné směry. Od roku 1898, kdy otevřel první spolkové výstavy, byl již neopominutelným reprezentantem české výtvarné kultury. Pro uměleckou orientaci spolku byla hlavním příkladem soudobá Francie, pomáhající překonávat lokální nacionalistické zájmy, ale vedení časopisu a spolku, kde vynikali výtvarný a literární kritik F. X. Šalda, architekt Jan Kotěra, sochař Stanislav Sucharda a malíř Jan Preisler, sledovalo celou mezinárodní uměleckou scénu. Zápas o naplnění ideálu moderního umění ukázal potom plný význam pojmu „secese“, když další generace, nastupující po přelomové výstavě Edvarda Muncha v Praze (1905), vyvolala krizi svým příklonem k nejaktuálnějšímu kubismu. Tento dramatický vývoj českého umění je sledován jako postupné vyhraňování tří hlavních programových směrů: tendence naturalisticko-impresionistické, symbolistické a ornamentálně dekorativní. Realizovány byly separátně, ale jejich vzájemný vztah dává secesi hlubší umělecký smysl a narušuje obecné povědomí, chápající secesi zpravidla jako eklektický dekorativní styl, který odezněl s počátkem 20. století.