Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této – podle Nietzscheho slov – „nejtěžší myšlenky“ či „myšlenky myšlenek“ však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885–1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie – primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky – vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je – vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. – jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.

• Datum vydání: 01. 03. 2016
• Počet stran: 390
• ISBN: 978–80–7476–085–3
• Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá