Levné Klasická literatura

O bleším cirkusu psal ve svých Pražských dobrodružstvích před stoletím Egon Ervín Kisch. Teď o něm píše Jan Pavel.

Jak bude vypadat krajina po kůrovcové katastrofě? Uvidíme ještě růst nový les a ucítíme jeho vůni? Hrdina románu lesník Kamil už to ví. Zažil začátky kůrovcové kalamity před rokem 2000 a se čtyřmilimetrovým broučkem bojoval část svého produktivního lesnického života.

Napriek nesporným kvalitám Laluhových prozaických diel ho považujeme predovšetkým za jedného z najzaujímavejších dramatikov 20. storočia.

Poviedky tohto autora dýchajú súčasným Ruskom s jeho protikladmi. Sú fantastické a absurdné, tak ako samotná skutočnosť, ktorú obrazmi robia krajšou bez zjednodušenia. Pelevin triafa presne a tak, že bolí.

Nedávno jsem překládal do češtiny „London Calling“ od Clash. Ten text je přímo prorostlý odkazy, narážkami, zlomyslnými vtípky. Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“. S Patrikem Linhartem je to podobně.

Zlepšite svoju francúzštinu a prežite zároveň napínavé dobrodružstvá s d’Artagnanom, bojujúcim na strane kráľa proti intrigujúcemu kardinálovi Richelieuovi.

Jaké to je, najít ve schránce poukaz na pobyt v lázních pro spisovatele v krizi? Jakubovi se to přihodilo. Opustila ho múza i životní partnerka a teď se těší na tvůrčí restart s podobně naladěnými dušemi.

„I. Q. ze mě vytahuje kořeny. Jeden po druhém, rychle, v rytmu rapu. Tak rychle, až to lupe. Lup. Lup. Lup. I. Q. je vytáhne, oklepe od hlíny – a já jsem celá děravá, plná děr jako po vytržených zubech. Z I. Q.

České zdravotnictví a lázeňství by mělo opustit doktrínu, že zdraví vzniká brzkým vstáváním. Ono je vždycky víc možností. Teď třeba jsem si říkal, že bych si měl zacvičit. Ale pak mě napadlo, že bych si taky mohl dát cigáro, nebo uvařit kávu.

Předposlední román Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) byl marxisty a zejména Gorkým a Lunačarským léta odsuzován jako pamflet brojící proti revoluční akci, nicméně světoznámému znalci temných pohnutek lidské duše v něm šlo především o to.

Po Paříži se cikcak proháněl taxíkem, ale protože chtěl okoštovat taky metro, nechal se dovézt až k secesní nástupní stanici Abbesses čili Abatyši, a sestoupiv tam do hlubin, pronesl k jednomu.

Patří, ba přímo se sluší, aby nám nejstarší vyprávěli, jací byli jejich prarodiče, co jako děti zažili ve svém dětství, jaké měli zvyky, úzkosti, ale i radosti, které nakonec formovaly jejich svět, protože tento „bezradný“ svět, ve vnucích.