Tady někde to musí být. Jen kdyby pořád nepršelo. Dobré dvě hodiny jsem se prodíral houštím promočený na kost, než jsem to našel. Hromada kamení, děravý hrnec a pár střepů. A také zbytky usazení hřídele mlýnského kola. Tak tady to bylo. Tady žil ten mlynář, o kterém mi vyprávěl kostelník, co mu zbořili kostel. Ještě najít tu jabloň. Déšť už mi nevadil. Střípek po střípku jsem si dával dohromady zapomenutý příběh a co chybělo, dolepil vlastní fantazií. Možná to bylo trochu jinak. Možná se to ani nestalo. Ale to není zas tak důležité. Lidé odcházejí, touhy, sny, bolest i úsměvy v krajině zůstanou. A také prožitá lidská zkušenost. Stačí jen zavřít oči a znova uslyšíte klapot mlýnského kola, jenž vypráví příběhy skutečné i neskutečné. Plné ponaučení i varování. Vážné i veselé. Jen umět naslouchat.