Sedmý díl „Velkých dějin zemí Koruny české“ popisuje období od nástupu Habsburků na český trůn do počátku druhého českého stavovského povstání (1526–1617), jež je označováno za první století novověku. Toto období charakterizuje hospodářský a kulturní rozkvět i překonávání jisté politické a konfesionální izolace, kterou způsobily husitské války. Zároveň se začíná projevovat určitá vývojová opožděnost střední Evropy za Evropou západní, jež začíná těžit ze zámořských objevných cest. V českých zemích spěje politický i společenský vývoj k osudovému konfliktu mezi tradičním stavovským a modernějším absolutistickým pojetím monarchického zřízení.