Kniha přibližuje diplomatické styky Svatého stolce a sovětského komunismu v letech 1917–1945, tedy v období od bolševického puče v listopadu 1917 do konce druhé světové války. V kontextu mezinárodních událostí 20.–40. let 20. století zbavuje vatikánsko-sovětské styky nánosů paušálních předsudků a přejímaných klišé, přičemž se zaměřuje na stýkání a potýkání Vatikánu a sovětského Ruska ve válečném i meziválečném období. Monografie představuje významné osobnosti, mezníky i třecí plochy vzájemných styků, stranou přitom nezůstávají ani vzájemné vztahy před rokem 1917, náboženské poměry bolševické revoluce v roce 1917, jednání 20. let, vatikánské mise v SSSR, osobnosti Vladimíra Iljiče Lenina, Josifa Vissarionoviče Stalina a dalších komunistických představitelů, likvidace katolické církve ve 30. letech, encyklika O bezbožeckém komunismu z roku 1937, úvahy o křížovém tažení proti SSSR či náboženských poměrech v zemi v období druhé světové války. Nebyly to pouze diplomatické styky Svatého stolce a pravoslavného Ruska, jež byly po staletí tradičně velmi chladné, rovněž odmítavý byl i vztah Svatého stolce k materialistickému komunismu, projevujícímu se často bojovným ateismem, který se zrodil v polovině 19. století. Když se v Rusku v roce 1917 obě nepřátelství spojila a dala vzniknout ideologii sovětského komunismu, ocitly se vztahy na bodu mrazu. Přesto se ve 20. letech objevovaly snahy Svatého stolce proniknout do Sovětského svazu a bránit zde katolickou církev i její věřící, byly však likvidovány se značnou urputností bolševiky. V následující dekádě byly stovky kněží popraveny, uvězněny či deportovány ze země, kostely uzavřeny, křesťanský tisk zakázán a vliv náboženství ve společnosti značně zredukován.