Kniha se zabývá fenoménem hromadného cvičení na československých spartakiádách v letech 1955 až 1985. Spartakiády navazovaly personálně, organizačně, ale i ideově na tradici sokolských sletů, které se zase inspirovaly německým turnerským hnutím. Krátce po Gottwaldově smrti se stranické vedení rozhodlo tuto tradici využít pro potřeby legitimizace nového režimu. Smyslem hromadného a synchronizovaného pohybu cvičenců na Strahovském stadionu, největším stadionu světa, bylo doslova „ztělesnění“ zvláštního konceptu socialistického lidu, který měl být zdrojem vší moci a zároveň zcela tvárný podle přání vládnoucí strany. Kniha se věnuje také organizaci spartakiád, jež si vedle obrovských finančních prostředků vynutila zapojení expertních znalostí stovek bývalých sokolských činovníků, a reakci širší veřejnosti na ně, zejména prožívání spartakiád jako smysluplného rituálu samotnými cvičenci. Kniha získala ocenění Magnesia Litera 2017 v kategorii naučná literatura.