Období nástupu nacismu a jeho následného teroru zůstává nadále nevyčerpatelným zdrojem svědectví z řad jeho odpůrců a obětí. Vzpomínky historika Edgara Feuchtwangera, synovce známého německého spisovatele Liona Feuchtwangera, které poprvé sepsal ve svých 88 letech a vydal s pomocí Bertila Scaliho, jsou jejich dalším překvapivým příkladem: ve vyprávění, jehož působivost umocňuje přítomný čas, se autor vrací do doby, kdy žil od svých pěti do čtrnácti let s rodinou v Mnichově v těsném sousedství Adolfa Hitlera. Zejména na mladé čtenáře – ale nejenom na ně – bezpochyby silně zapůsobí Edgarova upřímná výpověď židovského chlapce, do jehož každodenních radostí dětství, prožívaného v bezpečí domova i na dalších oblíbených místech Bavorska, obklopeného láskou rodičů, chůvy i širokého příbuzenstva, postupně proniká hrozba nebezpečí, spojená s osobou souseda odnaproti, jež Edgar zpočátku nechápe: zatímco v prvních letech školní docházky se pyšní kresbami, na nichž dominuje hákový kříž nebo Hitlerova fotografie, o několik let později se s pocitem vědomé nenávisti, již zcela ztotožněn se svými židovskými kořeny, ocitá osamocen mezi spolužáky – členy Hitlerjugend. Většině členů rozvětvené rodiny Feuchtwangerů se podařilo z Německa včas uprchnout, Edgarovi rodiče téměř zázrakem přežili, ale jeho teta Bella zahynula v Terezíně. Sám Edgar se v roce 1939 dostal do Velké Británie, kde se ho ujala jedna rodina v Cornwallu. Vystudoval univerzitu v Cambridge a žije u Winchesteru.