Žánr: klasická

Nosič: CD

Interpret: Kukal Ondřej

Hudba Ondřeje Kukala je neobyčejně vstřícná k posluchačům a mimořádně zavazující pro interprety. Má strhující výraz a orgastickou vášnivost, dokáže nenásilně mísit klasiku, folklorní akcenty i taneční prvky… Místy zní až populárně, jinde zase flirtuje s jazzem a swingem. Ale ať už je to jakkoli a s kýmkoli, vždy jde o rozpoznatelný a vybroušený artefakt. Pokaždé slyšíme výrazně propsaný skladatelský rukopis. Ostatně sám autor k zápisu své hudby používá tužku a papír. Počítač je na něj prý příliš moderní.
Své skladby také řadí do opusových čísel a sám s jistou dávkou sebeironie dodává, že počtem opusů už těsně překonal svůj fyzický věk. To je asi zhruba vše, co jsem chtěl o Kukalovi poznamenat. Ještě snad jen, že si jeho donkichotské snahy nahrát své skladby na CD a dát příležitost interpretům sáhnout si až na dno svých sil velmi vážím. Pojďmese tedy podívat na to, co skladatel na své nové nahrávce přichystal.

Dechový kvintet op. 47 „Jednovětý” je turbulentní čtvrthodinové dílko, které po zhruba pětiminutovém pomalém úvodu proměňuje a zrychluje svůj tep. Hudba si doslova vychutnává barevné souzvuky dechových nástrojů, což se odráží i v sofistikované práci s imitací a kontrapunktem. Je to skladba, která si žádá špičkové profesionální interprety. Můžeme slyšet vířivé figurace a běhy. Dechový kvintet připomíná neustálými proměnami metrického impulzu vzdáleně Janáčkovy smyčcové kvartety, ovšem Kukalova hudba mluví k posluchači méně vyhrocenou řečí.
Saxofonianna pro smyčcový kvartet a saxofon zpočátku evokuje gipsy jazz, později se přidává saxofon se svými článkovitě úsečnými promluvami. Pseudofolklorní aluze se objevují i ve stylizaci partu smyčců, které obsahují názvuky improvizovaných pasáží, jež jsou ve skutečnosti přesně vypsané. Rytmus je často synkopický a posouvá vnímání skladby daleko za hranice domnělé improvizace. Kukal je mistr proměnlivých nálad. Nikdy nezůstává u jednoho tématu déle, než je skutečně nutné.
Tubopiccolarium je naprosto odlišná estetika. Úvodní introdukce ve smyčcích zní
bezmála hindemithovsky. Hutná sazba je vystřídána groteskním dialogem pikoly
a tuby, který přeneseně připomene kreslené animované seriály ze staré doby, kde se
povětšinou honila myš s několikanásobně větším a hloupějším protivníkem. Kukal do
své hudby nalil nejen humor, ale i vzrušující momenty, které jsou plné dramatických
zvratů. Zhruba čtvrthodinové Tubopicolarium je snímáno dynamickou optikou filmového střihu. Kukal používá metodu tempových kontrastů a gradační plochy dokáže vystavět s notnou působivostí.
Veliké stmívání pro baryton a klavír je cyklus šesti písní na básně Jiřího Ortena. Zde jehudba naopak gnómicky zhuštěná a mysteriózní. Dotýká se esenciální podstaty veršů a tragičnosti básníkova údělu.
Závěrečnou skladbou je Balada esspresiva pro violoncello a klavír. I zde můžeme postřehnout určité tajemství, které z hudby vyzařuje. Nikoli náhodou se jedná o jedno
z prvních děl, které Kukal napsal po svém pádu do hluboké studny zapomnění. V hudbě Balady se vše naléhavě táže, doptává a touží vědět. Odpověď ale nepřichází, než ve smyslu hudby jako takové. V úvodu jsem zmínil Kaurismäkiho film Muž bez minulosti. Zapamatoval jsem si z něj jeden výrok: „Tak malé je lidské srdce, tak široké a bezedné, skrývá velké sny.” Je skvělé, že velké sny Ondřeje Kukala se mohou realizovat, třebaže svou minulost ztratil. Znovu ji dokázal stvořit.

Skladby