Stanislav Beran

Co mohou mít společného protinacistický odbojář ze skupiny Tři králové, sedmnáctiletý člen pražského pouličního gangu, odsouzený za „protistátní činnost“ do uranových dolů, a po slávě toužící básník? Snad víc než město a čas, v němž se protnuly jejich osudy.

Sudety jsou v novele Kocovina vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům.

Svou prozaickou prvotinou, povídkovým souborem Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007) se Stanislav Beran přiřadil k autorům, kteří dokáží hodnověrně a bez zbytečné popisnosti zachytit atmosféru okamžiku.

Po novele Hliněné dny se Stanislav Beran vrací s porcí povídek, žánrem, ve kterém je nejsilnější Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, s lidmi těžce zápasícími s přítomností.

Ještě hlt nechutné pálenky a ve dveřích do sklepa zastaví vlak, který ji vysvobodí, ale jen na chvíli. Vesmír je bez boha, kuchyň prázdná a v krabici čeká flagelantské náčiní. Ze všech tragédií se nakonec stane jen průvod maškar kráčejících do zapomnění.

Mikuláš je zpátky, doma v Praze. A tak trochu neví, co si o tom, co v létě zažil, vlastně myslet. Léto je fuč a Čurda odletěl letadlem. Může aspoň o něčem z toho povědět spolužákům? Nebudou ho mít za blázna? A hlavně — co se stalo s Čurdou a letadlem?

Jsou prázdniny a Mikuláš má úplně volno. Žádná škola, žádné cvičení na kytaru, žádné tréninky v bazénu. Žádné vstávání v sedm ráno, hurá! Ale místo aby si doopravdy mohl dělat, co chce, tak ho rodiče jako každý rok naložili do auta a odvezli k babičce a dědovi.