Ondřej Fibich

Sbírka vzácných židovských pověstí z krajiny mezi Českými Budějovicemi a Poběžovicemi. Autor a folklorista je sbíral přes čtyřicet let. Jsou to příběhy hořko-sladké, jak jen se uměla židovská vyprávěcí kultura projevit.

Je to jen pár slov úvodem, avšak je mi poněkud úzko z tíhy významu, kdy po opakovaném čtení výjimečné sbírky jsem se pustil tam, kam nás Ondřej Fibich napoprvé vedl, k obrazům ženy „ztracené v zeleni“.

První oddíl je loučením se srdeční krajinou kolem jihočeské Radomyšle, kde žil a pracoval v nedobrovolném exilu před rokem 1989.

Mezi dvěma deskami se skrývá pravý šumavský poklad. Padesát pohádek starých pár měsíců a někdy i dvě stě let, o bájných Šumavácích s kořenitými jmény jako Krákora, Kolomajzna, Drátisko, Lesní matka, Pendelín, Mátová O´ma, Kvák Rozseda a další.

Ondřej Fibich je znamenitý básník a také filozof a neohrožený Vodnář. V jeho genech rezonuje nejen otec, filozof a mystik, ale také příbuzenství s Vítězslavem Nezvalem a Bohuslavem Martinů. Prošel spoustou londonovských zaměstnání, až zmizel na Šumavu.

Fotograficky bohatě vybavená kniha se zabývá jihočeským venkovským stavebnictvím 19. století na základě průzkumu myšlenkového světa, životního stylu a řemeslnických zvyklostí dané doby.

Synovec V. Nezvala napsal téměř po sto letech svou Abecedu. Tentokrát na šumavské motivy a přidal k tomu i poezii čísel. Krásná čeština, svižný humor, potěcha pro děti i jejich rodiče."Na Modravě je mi hravě/Ležím v trávě a čtu krávě/třeba ji to poučí.

Unikátní publikace, která od legendy o „posledním šumavském obrovi“ dospěla k živoucímu obrazu horala, sedláka a povozníka.

Drásavé svědectví o životě prokleté generace obsažené ve čtrnácti povídkách. Sedmdesátá léta v Praze. Poslední beatnici a první androši v normalizaci. Putování umlčeným městem a hledání naděje v beznadějných časech.