I ve své šesté knize, sdružující verše z let 2011 až 2016, básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Jak sám píše, jeho básně představují jakési „štíty proti prázdnotě“. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze o ohledávání hranic lidského údělu, ale je zde nabídnut i prostor ke šťastnému setkávání a sdílení. „Nejraději mám básně, které vyprávějí prostě o prostých věcech“, píše Děžinský